Slovenská dvaadvacetiletá posila Vítkovic – Michael Vandas – se už zapojila do přípravy ostravského celku. Rodák z Popradu se zkušenostmi z reprezentace se na svou první zahraniční štaci těší a doufá, že se mu bude ve vítkovické modro-bílé dařit podobně, jako v té popradské.
Jsi první posilou Vítkovic pro novou sezonu, jak proběhl tvůj přesun z rodného Popradu do Ostravy?
Byl jsem s Vítkovicemi v kontaktu už vlastně během sezony, protože poprvé jsme se dostali do styku už v průběhu ledna. Už tehdy byla možnost, že bych sem šel, ale ještě jsme se nedohodli. Jednání pokračovala po sezoně, sem rád, že se mi vedení Vítkovic ozvalo a že jsem se sem mohl přesunout.
Jak vlastně vnímáš svou první zahraniční štaci? Do přestupu do Vítkovic jsi hrál výhradně v Popradu, s výjimkou jedné sezony v dresu slovenské dvacítky…
Já bych asi zase neřekl úplně zahraniční, protože jsme sousední země, máme toho hodně společného. Česká extraliga je kvalitnější než slovenská, takže se těším, až ji vyzkouším a doufám, že to pro mě bude správný krok k lepšímu. A samozřejmě také doufám, že něco ukážu.
S Vítkovicemi jsi už absolvoval tři tréninky, jak na tebe působí prostředí, spoluhráči?
Kluky začínám pomalu poznávat, samozřejmě pár jmen tady znám, ale ještě se musím hodně seznamovat a učit se. Podmínky pro hokej tady ve Vítkovicích jsou super. Tréninky jsem zatím zažil náročné, ale kvalitní. Do přípravy jsem přišel až teď, takže se do toho ještě dostávám, ale i to bude brzy v pořádku, věřím.
Po skončení uplynulé sezony jsi byl v širším kádru slovenské reprezentace, na kempu ses potkal se svým novým trenérem Peterem Oremusem…
Ano, už během sezony jsme se ale občas dostali do kontaktu a bavili o možnosti mého příchodu do Vítkovic. Pak jsme vše řešili s generálním manažerem panem Husičkou. Jak já, tak můj agent, tak také rodina, všichni bereme můj přestup do Vítkovic jako velký krok dopředu v mé kariéře, je tady výborné zázemí, zkušení hráči, kvalitnější liga.
V minulé sezoně jsi byl v Popradě hodně produktivní, dvaapadesát bodů v devětačtyřiceti zápasech, to je docela slušný výkon. Myslíš, že bys na něco podobného mohl dosáhnout i tady?
Nevím, to je těžké říct, je jasné, že bych si to přál, ale přání není všechno. Před rokem jsem se někdy v březnu či dubnu zranil, vinou operace kolena jsem v podstatě téměř půl roku nic nemohl dělat. Pak jsem až začal trénovat a naskočil jsem do rozběhnuté sezony. Tým mezitím měl odehraných osm nebo devět zápasů. Bylo to pro mě těžké, ale trenéři mi dali šanci, důvěřovali mi. Hodně mi pomohli i mí skvělí spoluhráči Stando Balán a Lukáš Hvila. V obraně jsme také měli skvělé kluky, třeba Rado Suchého. Uměli jsme si puk přihrát, uměli jsme si zahrát, takže to mi hodně pomohlo.
A dodalo hodně energie a hokejového sebevědomí do dalších sezon, ne?
Já doufám, že ano. Pomohlo mi to, sebevědomí s tím samozřejmě také porostlo, dokázal jsem si více dovolit, nebál jsem se tolik. Snad z toho budu těžit i ve Vítkovicích, ale je jasné, že to bude těžké, mnohem těžší než u nás.
Už několik let trvá určitá družba mezi skalními fanoušky Vítkovic a Popradu, také z tohoto pohledu vycházely různé reakce fanoušků na tvůj přestup. Jednak popradských, kteří ti přáli hodně štěstí a byli rádi, že když už odcházíš, tak alespoň do Vítkovic. A na druhé straně reakce vítkovických, kteří tě vítali o to vřeleji, že jsi přišel právě z Popradu. Vnímal jsi to nějak?
Samozřejmě jsem to zaznamenal. Ona ta družba je vidět, když naši fanoušci mají na sobě při našich zápasech vítkovické šály či dresy, člověk si toho všimne. Potkávali jsme se na Tatranském poháru, bylo to vidět a já myslím, že to je dobře, že takové přátelství funguje. Tak jen doufám, že i z mé strany to tak bude, že Vítkovice pro mě budou druhým domovským prostředím.
